Asociace školních sportovních klubů

Jestli některá škola v Opavě žije sportem, je to rozhodně ZŠ Englišova. Žáci i žákyně 8. a 9. tříd tu mají dokonce dvě hodiny tělocviku denně. Ředitelem je totiž tělocvikář a atletický trenér Jan Škrabal. Jak sám ale říká, jeho nadšení do sportu není hlavním důvodem rozsáhlejší pohybové výuky. "U nás se potvrzuje, že sportovní děti dosahují lepších školních výsledků. Umí se rychleji adaptovat a umí i reagovat na ztížené podmínky, jelikož po závodech musí učení rychle dohnat. Je to skvělá příprava na život," vysvětluje zakládající člen AŠSK.

Na druhém stupni vaší ZŠ Englišova mají děti dvě hodiny tělocviku denně. Je právě to klíč k úspěchu na školních sportovních soutěžích?

Je to především prací a tím, že mám na škole opravdu hodně šikovné tělocvikáře. Jsou to lidé, kteří nehledí na svůj vlastní čas. Neřeší, zda to mají zaplacené. Škole se to ale vrací - úspěchy jí dělají jméno. I díky tomu jsme nejpočetnější škola široko daleko.

Byla by hodina tělocviku denně, tak jak tomu je v severských zemích Evropy, vhodnou cestou pro české děti?

Jsem o tom přesvědčený! U nás mají na prvním stupni všechny děti alespoň tři hodiny tělocviku týdně, a to aniž bych čekal na nějaké dotace či programy. Myslím si, že tělocvik k výuce patří, když totiž podchytíme školáky a školačky na začátku, tak budou chtít sportovat i později. Děti je potřeba nastartovat hned odmalička.

Jsou v něčem sportovní školáci a školačky jiní?

Jsou více soutěživí a kvůli jejich sportovnímu vytížení se musí naučit lépe si organizovat čas. Jako škola jsme se zapojili do výzkumu, který se zabýval nadužíváním informačních technologií u školáků. Čekalo se, že sportující děti budou používat informační technologie méně. Ukázalo se ale, že to není pravda. Jenže tyhle děti umí kromě sezení u počítačů a mobilů i sportovat?

Četla jsem zjištění jiného výzkumu, který prokázal, že sportující děti mají lepší známky. Platí to i u vás na ZŠ Englišova?

U nás to platí jednoznačně. Sportovní děti jsou soutěživé a to se týče i vzdělání. Výsledky ve škole mají opravdu lepší - umí se rychleji adaptovat. Umí reagovat na ztížené podmínky, jelikož po závodech musí učení rychle dohnat. Je to skvělá příprava na život. Mám dokonce zkušenost, že učitelé radši učí ve sportovních třídách, přestože zde děti mají trochu větší absenci kvůli různým soustředěním a sportovním akcím. Jejich touha vyniknout jim však pomáhá studium výborně zvládat.

Vítězný tým dívek ze ZŠ Englišova na republikovém finále v přespolním běhu v Hradci Králové

Jak motivujete tělocvikáře k co nejlepším výsledkům?

Peníze jsou motivační faktor, ale jen krátkodobý. Více než finance působí uznání. Nemusím učitele pořád chválit, stačí, že hledám podmínky a vytvářím prostor pro to, aby oni mohli dělat skvěle svojí práci. Tělocvikáři pak cítí, že vedení školy je bere jako partnery a že si jejich práce váží.

Tolerují ostatní učitelé zameškané hodiny žáků kvůli sportovním akcím?

I u nás jsou učitelé, kteří nejsou sportovní nadšenci, nicméně jsou profesionálové. Pokud žák přesvědčí, že umí zvládnout své povinnosti, nehrozí, že by mu někdo z kantorů kladl překážky. Měli jsme například velmi šikovného tenistu, který jezdil po mezinárodních turnajích a chodil na reprezentační soustředění. Takže jsme mu vyhověli s absencemi, ale on na druhou stranu všechno plnil, chodil s předstihem, vždy byl připravený?

Jako škola spolupracujete s atletickým klubem, kde sám působíte jako trenér. Jde o ideální model?

Přesně tak. Cílem je, aby děti měly sport a pohyb rády. Můžeme jim dát všestrannou nabídku ve škole, ale bylo by neštěstí, kdyby v 15 letech se sportem při přestupu na střední školu skončily. Ideální je spolupráce se sportovními kluby, aby děti viděly možnosti, které mají, poznaly trenéry a prostředí a později plynule navázaly.

Jak by měla taková spolupráce vypadat?

Záleží na sportu. My kooperujeme s atletickým oddílem tak, že děti sportují v rámci tělocviku a školního sportovního klubu, zároveň jsou členy TJ Sokol Opava. Už od 6. či 7. třídy startují za družstva mladších žáků. Je tak zařízena součinnost a 50 až 70% dětí v oddílu je z naší školy. V tomto věku se zaměřujeme více na všeobecnou přípravu a necháváme děti ve škole více rozhodnout, co chtějí dělat, v rámci atletického oddílu se pak spíše specializují.

Správný tělocvikář je trochu herec, musí umět děti nadchnout!

V říjnu vaše škola pořádala školní republikové finále v atletickém čtyřboji, jaké bylo?

Moc pěkné! Atletický čtyřboj mám moc rád, protože inklinuje k všestrannosti - dítě musí byt rychlé a vytrvalé, musí umět také skočit a hodit. Z naší školy pochází vynikající čeští atleti - běžec Jakub Holuša i tyčkaři Jan Kudlička a Michal Balner, kteří prošli právě čtyřbojem. Honza byl skokan, ale uměl se i "kousnout" v bězích a zaběhnout kilometr. Kuba zase musel zapracovat na skokových věcech. Sami měli motivaci zlepšovat se a být všestrannými, protože chtěli uspět.

Překvapilo vás během soutěže něco?

Těší mě, že existuje pořád taková spousta nadšených kantorů, kteří dokážou děti pobláznit. Když bojujete o medaile, tak je ta motivace daná, pokud ale bojujete o 10. místo úplně stejně jako o zlato, je to úžasné. Takhle děti namotivovat dokázali právě učitelé.

Prožívají tedy soutěže kantoři ještě více než děti?

To ne, ale správný učitel je trochu herec! Musí umět děti nadchnout. Ony pak cítí, že je tam s nimi, prožívá to a o ten výsledek mu také jde, i když je to třeba "jen" 12. místo. Dítě to nakonec musí zvládnout samo, ale pocit podpory od učitele je důležitý.

Jaký moment na školní sportovní soutěži máte nejraději?

Vždy mě nadchne ten týmový duch. Třeba příklad z dneška: Dívky z naší školy doběhly na "přespoláku" (pozn. republikové finále v Hradci Králové) a hned šly fandit k trati svým kolegyním. Jejich vítězství je bonus navíc, ale celkově si dokáží navzájem neskutečně popřát. Je cítit, jak vítězství jednotlivce patří všem. Především v tom věku kolem 15 let bychom měli hodně dbát na to, aby se děti navzájem podporovaly a fandily si.