Page 8 - DO TOHO! - 4/2019

HVĚZDA
>>> organizovat, nesly cedule na slavnostním
nástupu týmů. Byly pak na každé fotce, v te-
levizi. Jejich rodiče dostali volňásky. Byl to
pro ně mega zážitek.
Trávíte hodiny ve škole s dětmi, v extra-
lize patříte roky k nejlepším pálkař-
kám. Kde se to ve vás bere?
Musíte mít talent, který ale rozvinete jedině
prací. Odjakživa jsem zvyklá makat. Když mi
dřív na pálce něco nešlo, šla jsem v Chomu-
tově na hřiště, pustila si nadhazovací stroj,
ukecala nějaké dítě, ať mi do něj dává ba-
lony, a drtila jsem to hlava nehlava. Teď už
je to víc o zkušenostech. Vždyť hraju šesta-
dvacet let, to je docela dlouhá doba.
Kde čerpáte energii?
Co se týká školy, snažím se s dětmi vytvořit
takový vztah, aby nás to bavilo a vzájemně
nabíjelo všechny. Trávíme spolu dost času,
pět hodin denně, takže chci, abychom to do
školy nechodili jen přetrpět.
A co se týká softballu?
Baví mě výzvy a také neustále posouvat své
hranice, a když se něco z toho podaří, tak mě
to nabije energií pro další práci.
Vaše bývalé spoluhráčky už dávno hodily
pálku do kouta, vy jste ale „držák“…
Více než polovina našeho týmu v extralize
jsou hráčky, které jsem někdy trénovala.
A dokonce tam máme holčinu, jejíž jsem
byla třídní učitelka. Z vykání jsme přešly na
tykání. (smích)
Jaký je rozdíl mezi softballem před de-
seti, patnácti lety a tím nynějším?
Teď je těžší najít hráčky s maximálním od-
hodláním. Ale to je obecně problém dnešní
doby. Vidím také rozdíl mezi Prahou a ven-
8 4/2019
kovem. Tady jsou děti jiné, poněvadž si moc
dobře uvědomují, že mají víc možností. Na
menším městě to funguje jinak.
V extralize jste stále postrachem nad-
hazovaček. Najde se nějaká, která vám
vyloženě nesedí?
Vloni mě v utkání proti Ledenicím trefila
naše nejlepší nadhazovačka Veronika Pec-
ková do ruky, kterou mi zlomila. Celou se-
zonu jsem na ni potom nechtěla stát. Vyhý-
bala jsem se tomu i v rámci reprezentace.
Říkala jsem si: Náhoda je blbec. Já se bojím,
ona se asi bojí, může se stát všelicos.
Před letošním ME a kvalifikací na olym-
piádu jste nechtěla riskovat…
Poprvé jsme se proti sobě znovu na hřišti se-
tkaly až po roce. Po velkých akcích! Do té
doby jsem měla trošku strach.
Byla reálná šance se na OH dostat?
Než jsme odjely na mistrovství Evropy, my-
slela jsem si, že je šance tak padesát na pa-
desát. No… Po turnaji jsem vystřízlivěla.
Ukázalo se, že i když jsme tomu věnovaly
strašně moc času a práce, tak se náš útok
zlepšil jen do jisté úrovně. Týmy lehce pod
námi a na naší úrovni, jsme sice s přehledem
přehrály, ale ty, co byly výš, jsme nedohnaly.
Čím to je?
Určitě ne nedostatkem tréninku. Volný víkend
jsem za poslední dva roky měla asi jenom, když
jsem onemocněla. Příprava byla pekelná. Ale
takový byl plán a já fakt věřila, že nás na olym- A dál?
piádu může dostat! Jenže, o co jsme se zvedly,
o to šla nahoru i ostatní družstva.
Co je u nás největší slabina?
Extraliga! Není dostatečně kvalitní. To mě
štve. Naše nadhazovačky v lize pálkařky ne-
zlepšují. Je tady jen Veronika Pecková a po
ní spousta průměrných holek!
Jak z toho ven?
Vychovat vlastní nadhazovačky, aby se
holky u nás potkávaly s kvalitou běžně.
Hodně lidí se o to snaží, ale musejí tomu dát
maximum i samotné hráčky.
Kolik jste toho se softballem projez-
dila?
Spoustu, ale třeba v Africe jsem nebyla, a tak
jsem tam teď o podzimních prázdninách le-
těla po čtyřech letech na dovolenou. Díky
softu jsem toho viděla hodně. Na druhou
stranu; cestování už je pro mě únavné. Když
vím, že si mám jít zabalit, nechce se mi.
Jak dlouho ještě plánujete hrát?
Dokud mi bude softball víc dávat, než brát!
Doba, kdy budu bilancovat, jestli to ještě
stojí za to, se však blíží.
Už vám taky není dvacet…
Asi tak. Spousta věcí bolí až moc. Po každém
tréninku je tělo v takovém stavu, že druhý
den těžko vstávám z postele…
Co vás trápí nejvíc?
Šestkrát operované pravé koleno. Poslední
měsíce mi dělá velké problémy. A to jsem
zvyklá na určitou úroveň bolesti. Bez té ne-
hraju už několik let. Abych vydržela, chodím
na plazmové injekce, denně leduji.
Mám tři vyhřezlé ploténky, a to v krční pá-
teři, což není tak obvyklé. A také zlomený
obratel. Ani nevím, jak se to stalo. Najednou
mě začalo bolet za krkem tak moc, že jsem
se ani nemohla otočit na pálce na nadhazo-
vačku. A trenér Kusý to bere tak, že dokud
na tobě není zranění vidět, hraješ! Že mi
něco je uznal, až když jsem po dvou měsících
šla na magnetickou rezonanci. (smích)
Nenapadlo vás se na sport vykašlat?
Jiní lidé by s mými diagnózami už dávno
skončili, ale to by bylo moc snadné. Moje
okolí to vnímá stylem: Jéžiš, tebe už zase
něco bolí! Je to nepříjemné, protože oni to
utrpení neznají. Nežijí s tím, co já. Nevědí,
kolik toho musím překonat, abych na hřišti
mohla fungovat. V tomhle směru je mi po-
dobných poznámek trošku líto. Až to bude
bolet moc, zabalím to.
Máte kromě školy a softballu čas také
na něco jiného?
Vůbec. V rámci tréninkového centra repre-
zentace jsme se přípravě věnovaly i patnáct
hodin týdně. Když k tomu chodíte do práce,
není to sranda. D
TEXT JIŘÍ BENEŠ
FOTO JAN BENEŠ/ČSA, softball.cz, archiv Evy Rendlové